zrušeno bylo poddanství lidu selského, přestala pravomoc vrchnostenských úřadů, tu přestaly byti spjaty dějiny obce Úherčice s panstvím Heřmanoměsteckým, poněvadž v Úherčicích žádný panský dvůr nebyl přestaly styky úplně. Potom byla obec Úherčice přidělena pod správu politické obci Morašice.

Dne 1. srpna 1866 táhli tudy prušácké oddíly po bitvě u Hradce Králové a byli zde ubytování po několik dní.

Dne 1. srpna 1868 a 10. srpna 1870 skáceli občané Úherčičtí přes polovinu obecního lesa a o dříví se beze všeho rozdělili, obci za něj nezaplatili nic. Tehdejší starosta Morašický p. Konečný však je udal a tu se při vyšetřování zjistilo, že cena dříví na tehdejší poměry jde do velkého obnosu a sice: 1284 zl. 64 kr. = 2564 Kč 28 h. kterýžto obnos byl vtělen do knih na usedlosti všem kdož se o dříví rozdělili, což je patrno z hlavní knihy, která se vede od té doby, co bylo skončeno výšezmíněné vyšetřování a sice od r. 1876. Téhož roku vypukl z neznámé příčiny požár u pana Josefa Zimy, rolníka č.p. 13 který zachvátil a zničil veškeré hospodářské a obytné budovy. Roku 1886 zřízena byla na návsi obecní studně nákladem Kč. 121,18.

Roku 1887 vypukl z neznámé příčiny požár v domku p. Josefa Tlapáka č.p. 12, který se zakrátko rozšířil i na vedlejší statek p. Jos. Chvojky č. 8, na výměnkářský domek p. Jos. Chvojky č. 9 a na statek pana Josefa Radouše č. 7. Všechny tyto budovy jsou dřevěné lehly úplně popelem. Domek č. 9 nebyl více vystaven u statku p. Josefa Chvojky na starém místě, nýbrž na obecní pastvině na „Obickách“ a domek označen číslem 9.

Roku 1898 podali občané Úherčičtí žádost k okresnímu výboru v Chrudimi, aby obec Úherčice mohly si samy spravovati svůj obecní majetek. Žádost napsal p. Josef Zima rolník a podepsal ji p. Frant. Makeš, p. Václav Tlapák, Josef Radouš, Jos. Chvojka a Jos. Hubáček. Okresní výbor této žádosti vyhověl a dal nařízení obci Morašické, aby provedla v Úherčicích volby na osadního starostu. Obec Morašice však tomuto nařízení dlouho nevyhovovala a tak podali občané z Úherčic stížnost, kterou opět napsal p. Josef Zima a spolupodepsal jí p. Frant. Makeš č. 1. Stížnost podána dne 15. února 1899. Na tuto stížnost nařídil okresní výbor obecnímu úřadu v Morašicích, aby volbu provedl. Obecní úřad v Morašicích tehdy nařídil aby první volba osadního výboru v samostatné osadě Úherčice byla provedena 16. prosince 1900.

Volilo se ve dvou sborech. Sbor I. tvořili ti kteří platili přes 40 zlatých daní. Do osadního výboru zvoleni za I. sbor:

Za druhý sbor byli zvolení:

Sbor II. tvořili ti, kteří platili do 40 zlatých daní. Za první sbor bylo oprávněných voličů 6, počet odevzdaných hlasů 6. Druhý sbor měl oprávněných voličů 25 a odevzdal při volbě 10 hlasů.

Dne 26. prosince 1900 se konala první volba na osadního starostu, kterým byl zvolen 7 hlasy pan Václav Tlapák. Tímto dostala osada Úherčice správu svého majetku do svých rukou. Zakoupeno bylo též osadní razítko.

Roku 1906 konaly se druhé volby na osadní výbor do kteréhož zvolení: p. Tlapák Václav č.p. 5, Zima Josef č.p. 13, Radouš Václav č.p. 7, Jirák Jiří č.p. 3, Chvojka Josef č.p. 8, Hubáček František č.p. 11, Makeš František č.p. 1 a Beran Antonín č.p. 2. Starostou p. Václav Tlapák č.p. 5.

Počátkem roku 1911 počaly přípravy ke stavbě silnice. Osadní výbor se usnesl ve schůzi dne 16. června na tomto: Budiž zařízeno vše potřebné, aby silnice postavena byla a sice prozatím ze silnice od Zdechovic až ke štěrkovému lomu, aby se potom mohla prodloužiti přes Holičky na Janovice. P. Josef Zima, Václav Tlapák, Václav Radouš, Jiří Jirák a Josef Chvojka se uvolili, že přepusti obci zdarma potřebné pozemky. Při dalším jednání ohledně stavby silnice s okres. výborem v Chrudimi, však stavba silnice byla odložena. Dne 16. června 1911 vypukl z neznámé příčiny požár v domku p. Josefa Pavlusa č.p. 15, který se rychle rozšířil na domek p. Jos. Berana č.p. 16. Oba domky lehly úplně popelem. Hasičům a občanstvu se podařilo po dlouhé námaze ubrániti domek č.p. 10 p. Fr. Hubáčka a tím zabrániti velkému rozšíření ohně, který při velkém větru ohrožoval celou dolní část obce. Domek č.p. 16 nebyl již vystavěn na bývalém místě na návsi, nýbrž p. Beran Jos. žádal obec, aby mu vyměnila spáleniště za místo na obickách. Osadní výbor žádosti vyhověl s tím, že zaplatí za každý sáh, kterým překročí plochu, směnou Kč 1,–. Spáleniště dle rozhodnutí osadního výboru bylo užito ku rozšíření návse.

V říjnu 1921 žádali občané za zřízení druhé obecní studně na Obickách. Osadní výbor se ve schůzi dne 29. října usnesl, že poskytne na stavbu druhé obec. studně podporu tak, že jím zaplatí pojistné z dělníků, opatří potřebné střelivo a zaplatí za ostření nástrojů, ostatní práci spojenou se stavbou druhé obecní studně si musí dáti občané na Obickách úplně zdarma. To se jím však nelíbilo, zdarma pracovati, třeba to bylo v jejich prospěch, proto studeň nepostavili a raději chodili pro vodu do staré obecní studně, nebo do studánky na louce p. Hubáčka. Roku 1912 konala se po třetí volba osadního výboru, ve které byli zvoleni opět všechny staří členové. Starostou zvolen opětně p. V. Tlapák.

Roku 1913 chtěli opětně Úherčice stavěti silnici, proto žádali okresní výbor dne 15. října 1913, aby na stavbu přispíval a až nastanou lepší finanční poměry, byl na Úherčice vzat ohled. Okresní výbor však odpověděl, aby osada Úherčice postavila silnici na svůj náklad, potom, že jí okres převezme do své správy. Okres však na svůj náklad za nynějších těžkých poměru stavbu silnice provésti nemůže a ani na ní nemůže přispívati. V důsledku toho usnáší se osadní výbor ve schůzi dne 5. května 1914, že silnici může stavěti jedině s pomoci okresního příspěvku a protože okresní výbor příspěvek na stavbu silnice zamítl, usnesl se osadní výbor, že silnici bez okresního příspěvku stavěti nebude, protože je obec chudá a sama na tak velké vydání nestačí. Tím padla silnice nadobro.

26. července 1914 vyhlášena byla válka Rakousko-Srbská, která byla počátkem světové války.

Válka vyrušila Úherčice z klidného života při vyhlášení mobilizace nastoupilo na vojnu třináct mužů z Úherčic. Stále se říkalo, i noviny psaly, že válka dlouho nepotrvá a do zimy bude skončena, ale zmýlili se všichni. Ještě na podzim r. 1914 byly vypsány odvody mladých mužů. Z Úherčic jich šlo k odvodu šest, z nichž uznán schopným jedině p. Jan Jirák, syn rolníka č. 3, kterého to tak rozrušilo, že se dne 8. prosince 1914 na půdě rodného domu oběsil. Zima přeběhla a válka stále nepřestávala. Na jaře opětně konaly se odvody, k nimž z Úherčic šlo pět mužů a čtyři z nich uznáni schopnými. Horší to bylo se zásobováním. Rakousko, které před válkou muselo dovážet potraviny z ciziny, bylo nyní odkázáno samo na sebe a ještě muselo zásobovati u spojené Německo. Proto se potravin jevil stále větší nedostatek. Vláda Rakouská, aby tento nedostatek byl kryt, zabavila veškerou sklizeň obilí ze sklizně r. 1915. Totiž stát si vyhradil právo, že jedině on může kupovati a prodávati životní potřeby. Rolníci směli si ponechati jen tolik obilí, co sami spotřebují pro svoji rodinu a čeleď. Avšak ani to nedostačovalo, neboť rolníci neodváděli dostatek obilí a tak okresní obilní ústavy předpisovali kontingent, to jest určité množství, jež musí rolník odvésti. Obilí se odvádělo panu Janu Beadlovi v Heřm. Městci, který byl ustanoven jako komisionář obilního ústavu. Protože rolníci neodváděli dostatek obilí, byly zavedeny r. 1916 rekvisice. Komise rekvisiční byla složena obyčejně ze dvou vojáku, neb četníků, se kterými chodil jeden úředník z okr. hejtmanství. Komise dělali u rolníků přísné prohlídky, ale ani to jím nepomáhalo, neboť rolníci chtěli přece zásobit sebe, aby sami netrpěli hlady, proto obilí schovávali kam se dalo nebo před komisí, když se o ní dověděli odváželi ho do lesa a polí a po odchodu komise se s ním vraceli. Každý rolník měl nějakou hojnou skrýš. Obilní úřady předpisovali tak vysoký kontingent, že na jeho dodání by nestačila ani celá úroda rolníkova. Tak se stalo, že rolník, který nechtěl míti hlad musel krásti své obilí, na svém poli vypěstované a s velkým strachem ho schovávati, aby mu na něj rekvisiční komise nepřišla a on nebyl přísně potrestán. Právě jako bylo s obilím bylo i s ostatními rolníkovými produkty a veškerými jinými životními potřebami, jejichž cena pod rukou úžasně stoupala. Byly vydány lístky na cukr, maso, omastek, tabák, petrolej, mýdlo, látky na šaty, a vůbec vše co člověk ve svém denním životě potřeboval. V obchodě nemohl si žádný nic koupiti. Toho využili lichváři a chytali se obchodu pod rukou. Lid těmto všeobecně říkal „keťosi“. Jelikož potravin byl stále větší nedostatek stalo se, že za peníze žádný nic nekoupil a když se mu to podařilo, musel zaplatit úžasně vysoké ceny. Nastal obchod směnný. Konsumenti dodávali za potraviny, šaty, boty, šperky a jiné věci, které právě nepotřebovali. Stalo se některá dělnická i úřednická rodina vyměnila za potraviny vše, že jí zbyly jen šaty, které měli na sobě, Rolník chtěl-li něco od obchodníka neb řemeslníka, musil rovněž platiti obilím neb jinými svými produkty. Jelikož jevil se stále větší nedostatek všech životních potřeb, byly prodávány různé náhražky. Pravá káva nebyla vůbec k dostání. Rakousko k vedení války potřebovalo stále peníze, tak vypisovalo válečné půjčky, na které upsali občané Úherčičtí asi 1000 Kč. Kromě peněz se válečného materiálu také nedostávalo, že počali rekvírovati též kostelní zvony. V Úherčicích také zvonek z kapličky Panny Marie byl zrekvírován, při čemž udála se následující příhoda:

V květnu 1917 přišli do Úherčic dva vojáci, němci, kteří neznali slova česky, aby sňali zvonek. Před kapličkou shromáždíl se hlouček lidí, kteří přihlíželi, smutně a tiše na práci. Zvonek, který zněl tak jasně, jako málokterý v okolí, při snímání jeho srdce ještě jednou jako by se chtělo rozloučiti se svojí obci a širým krajem. Když byly vojáci s prací hotovi odnesli zvonek do kůlny p. starosty V. Tlapáka, kde ho uzamkly a odešli. Večer na to slečna Marie Havlíčková a Anna Hubáčková, šly k p. J. Zimovi aby jím kůlnu otevřel, že zvonek odnesou a schovají a až bude konec války, že ho zavěsí opět na kapličku. P. Jos. Zima po dlouhém přemlouvání s nimi šel, kůlnu p. Tlapáka vypáčil a zmíněné dívky zvonek vzaly a odnesly ho na zahradu p. Frant. Hubáčka č. 11., kde ve velké hromadě kamení ho schovali. V tomto úkrytu bohužel nebyl dlouho. V. Tlapák druhé dne oznámil na Okres. hejtmanství, že zvonek někdo ukradl. Tam tomu nechtěli věřit, protože takových případů stávalo se víc a nařídili, aby Úherčice buď vydaly zvonek nebo – že musí všichni jsoucí na dovolené aneb propuštěny na delší dobu vojáci, okamžitě nastoupiti. Nařízení to způsobilo v Úherčicích poprask. Všichní vojáci na dovolené žádali, aby vydali zvonek, jen aby oni nemuseli na vojnu. Protože nikdo mimo Jos. Zimy, Václava Tlapáka, Marie Havlíčkové a Anny Hubáčkové o zvonku nevěděl po dlouhém schánění p. V. Tlapák jím o zvonku pověděl, protože byl sám mezi těmi, kteří by museli ihned odejíti na vojnu. Zvonek ze svého úkrytu vytáhli a s ním se rozloučili. Do Chrudimě ho odvezl p. Fr. Hubáček, kterého doprovázel Frant. Paulus. Tak dopadla snaha některých, aby zvonek uschován byl do konce války.

Poznamenávám k tomu, že v hodně českých obcích zvonek schovali a nenechali se vystrašiti žádnými rozkazy cís. a král. úřadu. Ovšem to byli větší hrdinové nežli v Úherčicích. Přeze všechny útrapy válka se nekončila, každou chvíli byly vypisovány nové odvody domobranců, jejichž celkem z Úherčic do konce války uznáno 15 mužů schopnými. Z těchto byli dva starší 45 roků p. Vác. Radouš č. 7. a Tlapák V. č. 5., a tři mladší než 18 roků p. Jos. Hubáček, Karel Makeš, Frant. Paulus. Z Úherčic bylo ve válce celkem 28 mužů z nichž dva zůstaly nezvěstní p. Fr. Bureš č. 5. a Frant. Hubáček č. 10. Dva se vrátili jako italští legionáři, p. Fr. Doležal č. 20 a Frant. Paulus č. 15. Jako invalida se nevrátil nikdo. Někteří z vojínu byli sice lehce raněni ale to se zahojílo tak že památku z války nikdo nenese. Rovněž i nemocní Malarii se dobře uzdravili. Světová válka po čtyř a čtvrtletém trvání se chýlila ke konci neb rakouská vojska začala ustupovat. Nemálo ke konci války přispěli i čeští hoši, kteří přebíhali od svých pluků k nepříteli a tam vstupovali do českých legii a bojovali proti Rakousku. Někteří zas utíkali od svých pluků a zde se schovávali po lesích až do převratu. V Úherčicích byl takovým desertérem Jos. Hubáček, který se skrýval od května 1918 po lesích a u přátel, tak že ho četníci nemohli nikdy najít. Po převratu však vstoupil do čsl. vojska. Rolníci odpírali odváděti obilí, takže hlad a bída ve městech stále se stupňovala. Obyvatelstvo začalo se bouřit. V Čechách bylo utvořeno „České srdce“, které si vytklo za úkol pečovati aspoň o děti, aby netrpěli hlady. České srdce provádělo sbírky potravin mezi rolníky a zasílalo je do větších měst a tím zachránilo mnoho českých dětí.

V říjnu již císařství Rakouské poznalo, že již válku vésti nemůže, oznámilo nepřátelům, že přistupuje na podmínky Amerického presidenta Vilsona a žádalo o příměří. Národní výbor československý v Praze na základě toho prohlásil dne 28. října 1918 samostatný Československý stát. Národní výbor ihned převzal správu národního státu do svých rukou. Když se potom vojáci vrátili domů, v osvobozené vlasti nastal opět radostnější život.

Do nově tvořícího národního vojska přihlásili se ihned tři hoši z Úherčic a sice p. Jaroslav Paulus, Jos. Hubáček a Jan Zima, kromě dvou italských legionářů p. Frant. Doležala a Frant. Paulusa. Všichni tito účastnili se bojů na Slovensku proti Maďarům.

Konec roku 1918 uplynul velmi rychle v samém radostném jásotu a opětování vítání svých milých z války, tak, že každý zapomněl útrap válečných. Život však sám ukázal jinak. Národ, který až dosud byl pohromadě bez rozdílu, se rozdělil na politické strany, které se vzájemně mezi sebou hašteřili.

Od počátku roku 1919 rozvádím veškeré pamětihodné udalosti, týkajicí se obec naši podrobně v roční časové posloupnosti.